Patří do vztahu naschvály a ponižování?

ICLic. Stanislav Tomšíček, auditor Diecézního soudu v Hradci Králové, se ve své praxi setkává s konkrétními příběhy lidí v manželských krizích a přináší zkušenost kanonického práva ve službě pravdě a ochraně důstojnosti osoby. Ve svém příspěvku nabízí pastorační pohled na situace, kdy se vztah stává zraňujícím či ohrožujícím. Zaměřuje se na rozpoznávání hranic zdravého vztahu, ochranu důstojnosti a na okamžiky, kdy je nutné vyhledat pomoc.

Přednáška P. Tomšíčka ukazuje, že toxické vzorce ve vztazích – naschvály, ponižování, manipulace či izolace – nejsou náhodné jevy, ale důsledek nezralosti, neřešených zranění, hříchu a špatných rodinných vzorců. Přednášející zdůrazňuje, že mnoho problémů vzniká už na začátku vztahu, kdy lidé přehlížejí varovné signály. Podle jeho slov je důležité sledovat, zda se člověk v rodině naučil mít rád, zda je schopen oběti a darování se druhému, jak o tom mluví Jan Pavel II.: „Druhý nám patří jen proto, že se nám daroval.“ Varuje před falešným přizpůsobováním se, před izolací od přátel a rodiny, před žárlivostí a před situacemi, kdy partner miluje spíše výhody než samotného člověka. Upozorňuje také, že hřích zatemňuje rozlišování: „předmanželský sex… brání v tom, aby člověk dobře dokázal rozlišit“ (citace z dokumentu).

Toxické vztahové vzorce se podle něj projevují kontrolou, manipulací, ponižováním, agresí, závislostmi či narcismem, kdy jeden člověk myslí jen na sebe a není schopen vnímat potřeby druhého. Zároveň upozorňuje, že agresor může působit jako oběť a že skutečná povaha vztahu se nepozná během pěti minut rozhovoru. Když se vztah začíná rozpadat, je podle P. Tomšíčka klíčová modlitba, duchovní život a průběžná péče o vztah. Neřešené drobnosti se totiž časem mění v hluboké krize. Povzbuzuje k tomu, aby lidé dokázali vidět dobro v druhém, i když je to někdy velmi pracné, a aby se nebáli vyhledat pomoc – ovšem takovou, která nevede k rychlému rozvodu, ale k obnově vztahu.

Zároveň jasně říká, že je nutné rozlišovat závažnost agrese a chránit sebe i děti. Někdy je nezbytné dočasné odloučení, které může paradoxně vztah zachránit, protože nastaví hranice a umožní uzdravení. Přednáška obsahuje řadu silných svědectví: o ženě, která se starala o bývalého manžela až do jeho smrti; o manželce s monoklem, která přesto chtěla vztah zachovat; o manželích, kteří se po dočasném odloučení znovu našli; či o ženě alkoholika, která si pořídila vlastní byt a byla s manželem jen tehdy, když byl střízlivý – a právě to mu pomohlo začít bojovat se závislostí. Závěrem P. Tomšíček zdůrazňuje, že do vztahu nepatří ponižování, manipulace ani násilí. Zdravý vztah stojí na vzájemném darování se, respektu, svobodě a ochotě růst. Toxické vzorce je možné rozpoznat a řešit, někdy i uzdravit, jindy je nutné chránit sebe. Nikdo však nemá zůstávat v krizi sám – doprovázení a společenství jsou podle něj klíčové.

Proč se tématu věnujeme?

Téma rozpadu vztahu a hledání cesty dál považujeme za zásadní. Nejde jen o formální ukončení svazku, ale o hluboký zásah do identity, rodičovství, vztahů i psychického zdraví. Dotýká se nejen osobní bolesti, ale také víry, svědomí a vztahů, které mají být prostorem růstu. Proto chceme nabídnout zamýšlení předních teologů a odborníků, kteří dokážou spojit lidskou zkušenost s duchovní perspektivou.