Když druhý odejde
… aneb otázky bolesti, viny a budoucnosti
Mons. ICLic. Mgr. Karel Moravec, kněz a kanonista působící v oblasti církevního práva a pastorace, se dlouhodobě věnuje otázkám manželství, odpovědnosti a duchovnímu doprovázení lidí v náročných životních situacích. V rámci zkušenosti jednostranného rozchodu se zaměřuje na bolest, pocity viny, opuštění a bezmoci i na snahu „získat druhého zpět“. Nabízí citlivou orientaci, otevírá duchovní rozměr této zkušenosti a hledá odpověď na otázky smyslu utrpení, svobody druhého a Boží přítomnosti i tam, kde se lidské plány hroutí.
Rozpad vztahu nebo manželství patří k nejtěžším životním zkušenostem. P. Moravec ve své přednášce zdůrazňuje, že konec vztahu vždy zasahuje nejen oba partnery, ale i jejich širší okolí – rodiče, přátele a především děti. Ty potřebují stabilitu, „střechu nad hlavou“, kterou tvoří maminka a tatínek, kteří se o sebe opírají. Když se tato rovnováha naruší, přichází bolest, smutek, úzkost, pocit selhání i vztek. Tyto emoce jsou přirozené a člověk se za ně nemusí stydět.
Moravec rozlišuje dvě role – toho, kdo odchází, a toho, kdo je opuštěn. Opuštěný často nese hlubší ránu, ale ani ten, kdo odchází, není bez bolesti či vnitřního zápasu. Připomíná, že láska je dar a nikoho nelze „přivázat ke stolu“. Pokud však existuje naděje na obnovu vztahu a nejde o situace ohrožující zdraví či život, vybízí k trpělivosti, hledání pomoci a nespěchání s rozvodem.
Velkou pozornost věnuje modlitbě jako prostoru, kde může člověk pravdivě a bez přetvářky prožívat své emoce. Povzbuzuje, aby se lidé nebáli Bohu říkat o svých bolestech, strachu i vzteku – „klidně i vykřičet vztek“, jak zaznívá v přednášce. Modlitba podle něj neřeší všechny problémy, ale pomáhá unést zranění, brání zakořenění hořkosti a mění člověka zevnitř. Učí nás žít s bolestí tak, aby nás nezničila.
K tématu rozchodu neodmyslitelně patří i otázka viny. Moravec upozorňuje, že málokdy je vina rozdělena přesně napůl. Každý obvykle nese nějaký podíl, i když třeba malý. Důležité je dokázat si jej přiznat, pojmenovat a případně hledat objektivní pohled třetí osoby. Zároveň varuje před tím, aby rodiče přenášeli vinu na děti nebo aby děti samy na sebe braly odpovědnost za rozpad rodičů.
Další velké téma je budoucnost po rozchodu. Člověk, který zůstal sám, často touží rychle zaplnit prázdnotu a vstoupit do nového vztahu. Moravec však varuje před unáhleností. Sociologové podle něj upozorňují, že lidé, kteří odešli z patologického vztahu, mohou snadno vstoupit do ještě horšího. Je proto důležité dát si čas, přemýšlet o hodnotách a zvažovat, zda je nový vztah skutečně životaschopný.
Moravec také připomíná odpovědnost vůči dětem a bývalému partnerovi. Varuje před tvrdostí srdce, nezájmem, neplacením výživného nebo naopak přehnaným tlakem, který pak řeší soudy. I když vztah skončil, závazky a lidská slušnost trvají dál.
Velmi silně zaznívá téma odpuštění. Podle Moravce je to dlouhý proces, který může trvat měsíce až roky. Odpuštění zahrnuje nejen toho, kdo ublížil, ale i sebe sama. Bez odpuštění hrozí, že člověk zůstane uvězněný v hořkosti nebo sebelítosti. Odpuštění neznamená zapomenout, ale dovolit Bohu, aby „stvořil čisté srdce“, jak prosí král David v 51. žalmu, který Moravec podrobně rozebírá.
Příběh krále Davida po hříchu s Bat-šebou je pro Moravce vzorem, jak zacházet s vlastní vinou. David uznává svou chybu, prosí o očištění a zároveň ví, že minulost nezmění. Přesto hledá cestu, jak žít dál a konat dobro. Jeho modlitba „stvoř mi čisté srdce“ je podle Moravce cestou pro každého, kdo nese bolest, vinu nebo zklamání.
V závěru přednášky nabízí naději – i když člověk prožil rozchod, zradu nebo selhání, nemusí „chodit kanály“ do konce života. Bůh se na něj „nevykašlal, i kdyby se na něj vykašlal celý svět“. S modlitbou, odpuštěním a trpělivostí může znovu najít radost, pokoj a nový začátek.
P. Stanislav Tomšíček s manželi Blažkovými představují program na podporu lidí, kterým se rozpadlo manželství. Program Sempre fedeli (Navždy věrní) je určen lidem, kteří i přes zkušenost rozpadu vztahu chtějí vědomě zůstat věrní manželství uzavřeném před Bohem (pozn. sem patří svátostné manželství i manželství s dispenzem) a s pomocí Boží milosti žít lásku „navždy“, i tváří v tvář lidskému selhání. Nabízí duchovní cestu založenou na modlitbě, sdílení a osobním růstu, který pomáhá žít věrnost manželskému slibu i navzdory zkušenosti lidského utrpení. Cílem je podporovat účastníky v tom, aby s pomocí Boží milosti dokázali žít lásku „navždy“ a svým životem svědčili o hodnotě a trvalosti svátosti manželství. Tento přístup je rozvíjen pod vedením Mons. Renzo Bonetti, který rozpoznal, že jde o formu duchovní cesty.
Nejde o změnu původního povolání člověka – jeho křestního a manželského povolání, ale o jeho prožívání v nové životní situaci, která vyžaduje zvláštní osobní, teologickou i pastorační pozornost. Pro bližší informace kontaktujte Taťánu Blažkovou, blazkova@bihk.cz.
Pozn. Jaroslavy Otradovcové, ředitelky Národního centra pro rodinu – Tento projekt je důležité, aby vedli lidé s osobní zkušeností a touhou zůstat věrní svému manželství, i když byli opuštěni. Ideální je spolupráce s centrem pro rodinu příslušné diecéze. Je to výzva, kterou bychom rádi v budoucnosti realizovali zde v ČR. Zatím nemáme spolupracovníky, kteří by se projektu chtěli ve svém volném čase věnovat a vytvořit tým.
Partneři
