Dušičky: vzpomínka i na děti, které jsme nemohli doprovodit životem

Začátek listopadu nás každý rok vede ke vzpomínce na ty, kteří už nejsou mezi námi. Zapalujeme svíčky, přicházíme na hřbitovy, vyslovujeme jména svých blízkých a modlíme se za ně. Dušičky připomínají, že ani smrt neruší vztah a že na své zemřelé nemusíme zapomenout, abychom mohli žít dál. Pro křesťana je tato vzpomínka spojena také s nadějí, že smrt nemá poslední slovo. Církev od počátku uchovává památku zemřelých a modlí se za ně.

Mezi ztrátami, o kterých se někdy obtížně mluví, má zvláštní místo ztráta dítěte – také dítěte, které zemřelo během těhotenství, při porodu nebo krátce po něm. Rodiče neztrácejí pouze dítě. Loučí se také s budoucností, kterou si s ním spojovali, s představami a očekáváním, která už začala být součástí jejich života.

Někdy navíc není ani hrob, ke kterému by bylo možné o Dušičkách přijít. Přesto může být důležité dát dítěti ve svém životě i ve své modlitbě místo. Zapálit svíčku, vyslovit jeho jméno, pokud je rodiče dali, poděkovat za jeho krátkou přítomnost, svěřit je Bohu. Pro někoho může být důležitý také vlastní malý rituál rozloučení nebo uchování konkrétní vzpomínky.

Katolická církev mluví právě zde velmi jemně a s nadějí. Děti, které zemřely bez křtu, svěřuje Božímu milosrdenství a připomíná velikost Božího milosrdenství i Ježíšovu lásku k dětem. Katechismus proto říká, že můžeme doufat v cestu spásy také pro děti, které zemřely bez křtu.

Víra přitom neznamená, že člověk nemá být smutný. Naděje a bolest mohou existovat vedle sebe. Není třeba mít rychle „zpracováno“, přestat plakat nebo si zakazovat otázky, pochybnosti či dokonce hněv na Boha. Truchlení je individuální a každý jím prochází jinak. Pomoc druhého člověka často nespočívá ve vysvětlování, proč se něco stalo, ale v ochotě být nablízku, naslouchat a respektovat tempo pozůstalého. Také duchovní otázky mohou být při truchlení zdrojem opory, ale někdy i zápasu – obojí k této cestě může patřit.

Možná právě Dušičky mohou být příležitostí dovolit si vzpomenout také na dítě, o kterém okolí třeba ani nevědělo. Před Bohem žádný lidský život není příliš krátký na to, aby měl hodnotu, a žádný smutek není příliš malý na to, aby mohl být přinesen v modlitbě.

A pokud je bolest stále příliš velká, není selháním hledat pomoc. Víra, podpora blízkých a odborná pomoc nestojí proti sobě.

Pomoc pozůstalým dětem, dospělým i rodinám nabízí Poradna Vigvam, která se věnuje provázení po ztrátě blízkého člověka.

V Brně nabízí doprovázení dětí, dospívajících i dospělých v zármutku organizace Klára pomáhá, kde působí certifikovaní poradci pro pozůstalé.

Rodičům po ztrátě dítěte je určen také bezplatný online kurz na platformě Druhý krok: Průvodce zármutkem psycholožky a psychoterapeutky Mgr. Hany Sedlákové z Centra pro rodinu a sociální péči v Brně. Nabízí porozumění tomu, co člověk po ztrátě prožívá, praktické možnosti, jak s bolestí zacházet, i odkazy na další pomoc. Kurz je určen i rodičům, kteří přišli o dítě během těhotenství nebo při porodu.

O Dušičkách můžeme přinést Bohu všechny, kteří nám chybějí. I ty nejmenší, které jsme možná nestačili poznat, pochovat nebo s nimi prožít život, jaký jsme si představovali. V naší paměti, lásce a modlitbě však své místo mít mohou.